Oh won't you
Stay with me
'Cause you're
All I need
This ain't love
It's clear to see
But darling
Stay with me
Stay with me
'Cause you're
All I need
This ain't love
It's clear to see
But darling
Stay with me
Skvělá píseň, že? Zpívá ji Sam Smith. Zpívám si ji vždy před školou. Vždy než tam dojdu. Je to moje útěcha. Můj ráj i moje peklo. Moje tma i moje světlo.
Jdu přes školní hřiště, protože je to mnohem kratší. A navíc nepotkám tolik lidí. Asi si říkáte, proč nechce vidět normální lidi na chodbách? Má to svůj důvod. Takže jen ve zkratce:
1)Byla jsem na párty Eddyho Marse.
2)Byla jsem totálně na mol.
3)Vyspala jsem se tam s jedním klukem, který se jmenuje Marv.
4)Bylo to moje poprvé.
5)Rozhlásil o mě, že jsem "štětka" a že to dělám s každým na potkání.
A to je výsledek: Každý den co nejrychleji proběhnu školní chodbou, abych se nemusela dívat na ty výsměšné pohledy. Ostatní mě pomlouvají, zírají na mě jako na vraha, smějou se mi apod. Ale mě je to jedno, mám dva nejlepší kamarády a to mi stačí. Lolu a Mika. Lola je tichá a má ráda klid. Každý ji má rád, i když jen proto, že jim dává opsat úkoly. Ale to je jen můj osobní názor. Miky je rošťák, který poslouchá ohlušující hudbu. Má rád svoje vlasy a nedá dopustit na svého psa Olliho. Toto jsou kamarádi na život i na smrt. Jo a poslední info: s Lolou i Mikem by se klidně bavil kdokoli na škole, ale protože jsme kamarádi už od školky a nedáme na sebe a na naše společné víkendy, nikdo se s něma radši nestýká mimo školu.
Koněčně jsem se vyhla všem těm pohledům a jsem v učebně fyziky. Fyziku nenávidím, ale je to jediné místo kde je klid. Mám asi ještě sedm minut, než začne hodina a tak si vytáhnu svůj Ipad a zkouknu Facebook. Nic zajímavého. Elis, kterou znám z tábora, si změnila profilovou fotku. Patrik napsal status, který se mi moc líbí: ,,Je to divný, lidi se maj rádi a přitom se nenávidí. To vaše kamarádství na oko je hnus!" Luss si nechala udělat tetování. Proč si lidi myslí, že Facebook je něco jako deníček? Proč tam píšou každou blbost? Zvoní.
Přichází lidi, kteří mě ignorují a prostě mě jen tak přejdou. Přichází učitel Hazz a zdraví nás tím přitroublým hlasem.
Fyzika, matika, angličtina, chemie, biologie, francouština a výtvarka. "Pohodový" den. Jelikož jsem s Lolou a Mikem měla chemii a s Lolou jsme se viděli i na hodině biologie, tak jsme se domluvili, že se sejdeme na obědě. Konečně jsem se dostala přes tu dlouhou řadu na oběd a razila jsem si cestu k Lole, která na obědě byla vždy jako první. To už byl zvyk. Asi za pět minut mého prohrabávání v pečeném tuňáku se oběvil Mike. ,,To máme dnes ale dobrý oběd." řekl Mike ironicky jestě před tím, než se posadil. Kývla jsem jako na pozdrav a dál se hrabala v jídle. Mě osobě tuňák chutnal. Ale dnes jsem neměla chuť. Dám si něco doma. ,,Já už půjdu. Mám hodně úkolů a máma chce, abych se učila." řeknu s nadějí, že mi to uvěří. ,,Tak jo. Uvidíme se zítra, jo? Vyzvednu tě!" řekne Mike a vyrazí mi tím dech. Nic neřeknu a ještě krátce pokývnu na Lolu. Odcházím. Čekám před školou. Nemám hodně úkolů a ani se nemusím učit. Jedeme s mámou na nákupy. Vůbec se mi nechce. Ona si myslí, že mi tím pomůže v mojí "kryzi", ale aby bylo jasno: JÁ NEMÁM ŽÁDNOU KRYZI!
Čekám asi půl minuty a máma je tu! Přijíždí svým velkým černým autem a jede se. První jedeme do obchodů s kosmetikou. Koupila jsem si jen lesk, stíny, pudřenku, zrcátko, pudr a řasenku. Nic víc. Možná se vám to zdá jako: OMG jako JENOM? Ale na mě je to opravdu Jenom. Já nakupuju vždy jako šílenec. Asi proto si mamka myslela, že mě to nějak uklidní. Teď už jsme v H&M. Tady moc nenakupuju. Ale když uvidím krásné klučičí triko s nápisem Kiss my lips, okamžitě se k němu hrnu. ,,Musím ho koupit Mikovi!" řeknu mámě, když mě doběhne. ,,No, když tě to uklidní" odpoví s úsměvem. Okamžitě vyberu velikost a jdu k pokladně. Teď jsem opravdu spokojená. Ale když tričko pro Mika, tak i něco pro Lolu! Jdu tedy do GATE. Tam se Lole vždy líbí hodně věcí, ale nechce moc utrácet. Nakonec se rozhodnu pro modré triko se velkým srdcem a mašličkou u krku. Je moc pěkné a roztomilé. K Lole se bude hodit. Mamka si odskočila na záchod. Mě se nechce a tak čekám u výholy se šperky. A v tom, ten známý hlas. ,,Já nemůžu! Nechci aby mě tam někdo poznal! Ses zbláznil, ne?!" křičí Marv. Když se otočím vídím, že u ucha drží telefon. Jsem hodně překvapena, co tady dělá? Když mě uvidí, rychle zavěsí a hrne se kě mě tak rychle, že mě to na moment vykolejí. ,,Ahoj. Máš chvilku?" ptá se, jakoby se nic nestalo a my spolu normálně vycházeli. ,,Podle toho, jak se to vezme." odpovím trochu drze. ,,Chci si s tebou promluvit, ale osamotě. Chci ti to vysvětlit, jasný?" řekne opět jakoby nic a dívá se mi zpříma do očí. Uklidním se. ,,No dobře. Ale nečekej nic velkýho. Dneska večer u mě nikdo nebude, tak přijď. Snad si nezapoměl kde bydlím, ne?" odpovím a tím ukončím naši konverzaci a jdu s měrem k záchodkům. Sakra. Já ho pozvala k nám domů? Ne, to jsem neudělala. Jen si promluvíme, nic víc. Jo a kdybyste se ptali, jak asi může vědět, kde bydlím: My jsme spolu chvíli chodili, netrvalo to dlouho. Asi patnáct dnů. Ok, určitě patnáct dnů (né že bych to počítala). A on se ke mě potají vkrádal. Vždy to bylo vzrušující. No a pak byla ta párty. A dál už to znáte. Od té párty je to asi týden.
No konečně! Máma! ,,Chci jet domů." řeknu mámě klidně, když jsme těsně u sebe. ,,Dobře."
Přijíždíme domů a máma odjíždí do práce. Táta je na služební cestě, takže to je taky vyřešeno. Sourozence namám, takže to by taky bylo. Hned co dojím pořádnou nálož teplé pizzy, kterou jsem si koupila cestou, se hrnu nahoru do pokoje. Schody vyběhnu po dvou a jsem tam! Tašky hodím do skříně. Stojím před zrcadlem a nevím, jestli se nemám náhodou převléct. NE! Nic nebude, tak proč bych se měla převlékat? Zůstanu v úzkých dřínsách a volném tričku s korunkou. A posílám Marvovi esemesku, že už jsem sama. No jo, čísla nikdy nemažu.
Asi za dvacet minut mi někdo klepe na okno. No to si dělá srandu! Otevírám okno a Marv se hrne dovnitř. ,,Jsem říkala že budu sama. To si nemohl přijít dveřma?" řeknu trochu s úsměvem, protože mi to přijde roztomilé. ,,Promiň" pousměje se. ,,Tady se nic nezměnilo" vezme do ruky můj růžový polštář, na kterém nejraději ležel, když jsme si povídali. ,,No jo, sice hodně nakupuju, ale o nábytkářství se moc nezajímám." A už se smějeme oba.
,,Víš, chtěl jsem se ti omluvit. Nebylo to správné. neměl jsem to dělat. Vím, že tě teď hodně lidí odsuzuje, ale to mě taky. Víš kolik lidí mě teď nenávidí, za to co jsem udělal?"
,,Počkej, to jako někdo stojí i za mnou?" ptám se ho překvapeně.
,,Ani nevíš kolik lidí stojí jen a jen za tebou. Mají tě rádi."
Stojím jako přikovaná. Náhle mě začnou příšerně bolet nohy a lehnu si na postel. Cítím, jak mi slzy kapou po tváři. Nemůžu tomu uvěřit.
***********************************************************************************************************************************************************************
Děkuju za přečtení této povídky. Tato povídka bude hoodně dlouhá. Asi na 4 díly. Možná i víc.
Děkuju za komentáře a připomínky.
Siti
