Bolí mě hlava. Jsem celá stuhlá a k tomu si nepamatuju, co se dělo včera. Co jsem to provedla? Oddělila jsem svůj mozek od těla. Chci si vzpomenout, marně. Vztávám z postele a když udělám první krok, zjístím, že nejsem ve svém pokoji. ,,To rozhodně není můj pokoj" řeknu si v duchu. Tak kde to jsem?
Obleču si své uzké džíny, které jsem našla na zemi. Zvláštní. Mám na sobě triko, což je docela úleva, že ho nemusím hledat. Jdu dolů a každým krokem mě víc rozbolí hlava. Vidím velkou kuchyň. Je moc pěkná, ale naše není.
U ledničky nacházím své otrhané tenisky. Tak si je nazuju a pádím ven. Oh, kolik že je hodin? Páč tady to vypadá jako by bylo osm ráno. Poslední, co si pamatuju je, že jsem z domu odcházela bez mobilu, takže se ani nedozvím, kolik je hodin. A jaký je den. Že by sobota?
Když jsem před křižovatkou, prudce se zastavím. Ani nevím proč. Asi to bude tím klukem, který na mě zírá z druhé strany ulice. Já ho neznám! Tak proč tak čumí? Nechápu ..
Rozhodnu se ho ignorovat a jdu dál. Když jsem u vchodových dveří, tak bez rozmýšlení zazvoním. S úlevou mi otevře máma. Kdyby to byl táta nebo babička Olga, asi by mě zabili.
,,Kde jsi byla?" řekne máma s vykulenýma očima.
,,Mmm .." zapřemýšlím, co říct, aby tomu uvěřila. ,,U kamarádky, Hanky .., ona chodí na gympl, znám se s ní přes Terku." Tomu by mohla věřit, ne? Doufám ..
Pořád ještě stojíme mezi vchodovými dvěřmi a máma mě vyslíchá, jako by mi vážně nevěřila. Asi po pěti minutách trápení mě "propustí" do svého pokoje.
Rychle začnu hledat mobil. Zjišťuju, že mi přišlo pár esemesek. Dvě od Igora, jedna od Honzy, další dvě od Pavla a tři od Patrika. Uf, docela fajn. Až na to, že ani jednoho neznám. Každá esemeska zněla skoro stejně: ,,Bylo to fajn, určitě se někdy zase stav." ,,Jsi moc milá a krásná, zastav se někdy k večeru." ,,Už si došla domů? Myslím na tebe" ...BLA BLA BLA
Jak jsem se s těma klukama seznámila? Zkouším obvolávat každou mou kamarádku, ale žádná semnou včera nebyla.. Fákt divný. Podle mámy jsem odešla bez ohlášení. To dělám pořád, takže na tom nic divného není.
Jdu ven a tentokrát si beru mobil. Jdu zase přes tu křižovatku a kupodivu: ten kluk tam pořád ještě je a čumí na mě. Jako fakt?
Jdu k němu. Ani nevím, kde se ve mě bere ta odhodlanost, ale prostě jdu. Ještě pořád mě bolí hlava, ale teď se mi k tomu rozbušelo srdce.
,,Ahoj" zdraví mě kluk hned když vídí, že se k němu blížím.
,,No nazdar!" řeknu trochu uraženě.
,,Jak ses vyspala?"
,,Ty víš něco o tom kde jsem spala? Proč jsem tam spala.. nebo tak něco?" vyhrknu rychle.
Trochu drze se zasměje. ,,No jasně, spala si u mě. Si to nepamatuješ?"
,,Ne. Ani nevím kdo jsi! A vůbec, proč bych u tebe spala?!" skoro řvu.
,,Protože.. no, je to trochu blbý.." červená se. Né moc, ale červená.
,,No tak mi to řekni! Prosím! Bolí mě hlava, nohy, ruce, k tomu mi buší srdce ani nevím proč a spala jsem v úplně cizím pokoji! Tak mi to řekni!" Když to dořeknu, tak si asi myslí, že jsem nějaká hysterka.
,,Tak jo. Dal jsem ti pusu na dobrou noc." řekne celkem klidně.
,,Cože?"
,,Rozumělas dobře. Dal jsem ti pusu na dobrou noc."
,,A jak jsme se vůbec poznali?" Myslím, že už mě nic nepřekvapí.
,,Seděla si v té hospodě u Tygra, byla si úplně mimo, ale trvala si na tom, že půjdeš semnou. Dal jsem ti pusu a ty si řekla, že takovou pusu na dobrou noc si nedostala už dlouho. Ale pořád si chtěla jít semnou. Nebránil jsem se. Kdo by nechtěl mít u sebe takovou kočku? Pak jsme si dlouho povídali, ale pak si najednou usnula, teda jsem si to myslel. Dal jsem ti pusu na dobrou noc a ty ses probrala. A řekla si mi, že mě máš moc ráda. Je mi jasný, že tímhle to končí, protože se vůbec neznáme, ale ..no, promiň." vypadá, jako by se mu chtělo brečet.
Nemůžu uvěři tomu, co slyším. Ale najednou si vzpomínám. Seděla jsem v hospodě a dávala si jednoho panáka za druhým. Proč, to už si fakt nepamatuju. Asi jen tak. Já vím, vtipný co?
Tak tam jen tak stojíme.
Zanedlouho ho to asi přestane bavit a odchází. Je mi ho líto.
,,Počkej, děkuju. Fakt. Tvá pusa mi asi otevřela oči. Víš, vždyky jen tak sedím v hospodě nebo v nějakém baru, ale tímto dnem se to změní. Už vím, že své tělo nemůžu takhle dlouho udžet. Ještě jednou dík." řeknu vyrovnaně a vlepím mu pusu na tvář.
Jsem mu fakt vděčná. A to všechno jen díky jedné krásné puse.
***************************************************************************************************************************************************************************
Tohle je taková krátká povídka. Snad se aspoň trochu líbila.Tahle povídka je na téma týdne "Pusa na dobrou noc", proto jsem ji taky tak pojmenovala.
Děkuju za komentáře.
PAPA
Siti
Siti

Oh, moc pěkný, napsala jsem na toto téma příběh, ale nebyl zdaleka tak dobrý! Tvůj článek jsem doslova zhltala. :)