close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kamarád z pískoviště-1.díl

4. prosince 2014 v 18:43 | Siti |  Povídky


Je zima.
Stojím za zavřeným oknem v teplém vánočním svetru. Mé dlouhé vlasy mám stažené do pevného drdolu. Jo, dokonalá. To si jen myslíte. To jen dneska, protože mě máma donutila jít na svatbu své nejlepší kamarádky. Jen aby jste měli jasno: já bydlím jen s mámou, proto hodně dbá na to, abych byla vždy slušně oblečená a milá na všechny okolo. To však nejsem já. Já jsem svá, prostě si dělám, co chci.
,,Hoď sebou!" volá na mě máma zdola. Rychle běžím dolů, kde je už máma kompletně oblečená a namalovaná. Nandám si kabát a boty. Máma je samozdřejmě krok přede mnou a proto se už řítí k autu. Rychle za sebou zamknu a jdu. Sedám si do zahřátého auta a už se moc těším až přijedeme zpátky a dám si teplou vanu.
Když jsme na místě, uvidím velký kostel. Je moc hezký. Vyjdu a ucítím jak se na mě hrne studený vzduch. Proto jdu rychlým krokem ke kostelu a když ve vnitř uvidím velký stůl s teplým čajem, hned se k němu vrhnu a napiju se. Tak to jsem já-je mi jedno čí ten čaj je, prostě první jednám a pak myslím. Přijde ke mě černovlasý kluk, který je hodně vysoký. Ale pěkný. ,,To byl můj čaj" řekne s úsměvem. Cítím jak se červenám. ,,Ale to nic, donesu si nový" řekne rychle, když vidí, že nic neříkám. ,,Ne, já ti ho přinesu" povím a jdu rychle najít stůl s občerstvením. Nevím, kde jsem. Je tu moc lidí a všichni se spolu baví a smějí. Je mi divně. Do čeho jsem se to pustila? Vždyť já ani nevím, kde je tu východ, natož abych věděla, kde je stůl s občerstvením.
Po patnáctiminutovém hledání se na to vykašlu. Uvidím mámu, tak se za ní vydám. Povídá si s nějákým starším pánem a mladou slečnou. Vypadá skoro jako já. Dlouhé vlasy má v drdolu a uhlazená černá sukně jí ladí k černému sáčku. Je moc pěkná. Ale už od pohledu vím, že je jiná než já. Prostě jiná.
Nebaví mě poslouchát ty jejich kecy, tak se rozhodnu jít ven. Venku je moc zima, ale pořád lepší než tam vevnitř. Potkám tam toho kluka, kterému jsem měla donést nový čaj. Když se otočí, usměje se na mě takovým úsměvem, že se mi podlomují kolena. Nevím, co to do mě vělo, ale jdu k němu. A čím jsem k němu blíž, tím se cítím divněji. V ruce drží čaj. ,,Tak jsem se dočkal" řekl klidně a pořád s úsměvem. Nerozumím mu. Jak jako že se dočkal? ,,Co to tu blábolíš?" řeknu a taky se pousměju, protože mi to připadá legrační. ,,No, když jsem se nedočkal čaje, počítal jsem s tím že příjdeš aspoň ty" řekne a už se nesměje tím sladkým úsměvem. Směje se tak .. vyzývavě. Tak se mu rychle představím: ,, Já jsem Lui". Kouká na mě, jako by to jméno nikdy neslyšel. ,,Co je?" zeptám se ho. ,,Moje nejlepší kamarádka se tak jmenovala. Prožil jsem s ní mou první pusu. Na pískovišti. Měl jsem ji moc rád. Ale pak se odstěhovala a já ji už nikdy neviděl. Často na ni myslím." řekne a jde vidět, že je smutný. Mám slzy v očích. To já jsem ta jeho kamarádka! ,,No, to já měla úplně stejně. Taky jsem měla kamaráda z pískoviště. Jmenoval se Luk. Taky jsem ho měla moc ráda a taky jsem sním prožila svou první pusu." řeknu v naději, že mu to dojde. Neviděli jsme se moc dlouho na to, aby jsme se poznali. Ale najednou v něm vidím toho osmiletého klučinu, se kterým jsem byla moc šťastná.
Když se oba probereme, rozhodneme se, že si zajdeme do cukrárny. Asi si myslíte, že cukrárna je moc dětská nebo co, ale tam jsme si dali svou první společnou horkou čokoládu. Tak jdeme.
Jen jsem to musela poslušně oznámit mamce, ale ta byla překvapivě ráda, že jsme se našli. To bylo dost zvláštní.
Chytla jsem se ho a on se nebránil. Tak jsme si tak šli, jako by se nic nestalo. Jako bychom se znali celou tu dobu, jako bychom si spolu hráli pořád na pískovišti.
Jsme v cukrárně. Hodně se to tu změnilo. Pamatuju si to tu jako zašedlou místnost, ale teď je tu všechno růžové a na zdech jsou nakreslené velká lízátka. Je to tu pěkné. Sedneme si k nejbližšímu stolu k oknu. Sedíme naproti sobě, což mě docela znervozňuje. Objednáme si dvě čokokády. Ano, dvě. Né jako před tím. Milá paní nám je hned donese, asi proto že tu nikdo jiný není. Celou dobu si povídáme.
Pak mu nabídnu, ať jde k nám, ale odmítne. ,,Brzo se uvidíme" řekne a vlepí mi pusu na tvář. Pak se ještě zeptá, jestli nechci doprovodit domů, ale odmítnu. Musím si to všechno srovnat. Tak se otočí a odchází. Jelikož jdu druhým směrem, tak tam ještě chvíli stojím a dívám se jak odchází. Chumelenice je silná a proto ho už za chvíli nevidím.
Příjdu domů celá zmrzlá, zhodím ze sebe kabát, sundám si boty a čekám, co řekne máma. Sedí u televize a zase kouká na nějáký seriál. Sednu si k ní, ale ona se ani nehne. ,,Jak ses měla?" řeknu s úsměvem. Konečně se otočí a poví: ,,Jo, fajn. Čaje bylo dost." Utahuje si ze mě. Začne se hlasitě smát. A já s ní.
Když konečně utichnou ty naše výbuchy smíchu, dám mámě pusu a jdu si dát tu teplou vanu.
Kompletně se svleču a jdu do koupelny. Uleví se mi. Ta voda je fakt příjemná. Po třicetiminutové lázni se rozhodnu, že to stačí a jdu do pokoje. Můj župan mě krásně hřeje. Převleču se do teplých tepláků, které využívám ke spaní. K tomu si dám lehké tričko. Je mi fajn. Vezmu si svůj notebook a jdu si lehnout. Přihlásím se na Facebook a vidím jednu žádost o přátelství. To je Luk. Hned mu ji příjmu a vidím, že je online. Hned mu napíšu "ahoj" a čekám. Chci aby odepsal. Po pěti minutách odepíše : ,,Ahoj. Dneska jsem se moc bavil. Bylo to fajn. Určitě to musíme někdy zopakovat. Co třeba zítra na pískovišti?". ,,Jo, to by bylo fajn. Tak ve čtyři?" napíšu a ani se nerozmyslím. Jako vždy. ,,Oká. Tak zítra".
Zaklapnu notebook a zhasnu všechna světla. Otočím se k oknu. Znova se zvednu aniž bych rosvítila. Pak o něco zakopnu a bouchnu se hlavou o rám okna. Chvíli tam jen tak ležím a dívám se do stropu. Nevím, co se děje. Pak přiběhne máma a křičí. Pak ji jen vidím jak má v ruce mobil, s někým volá.
Probouzím se. Je tu bílo. Hodně bílo. Když uvidím přístroje, dojde mi, že jsem v nemocnici. Na židli sedí Luk. Jak se sem dostal? Jak to věděl?
******************************************************************************************************************************************************************************
Tak to je první díl povídky Kamarád z pískoviště. Doufám, že vás upoutal a že si pak přečtete i další díly.
PAPA
Siti
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sněhulák Sněhulák | 8. prosince 2014 v 20:10 | Reagovat

Ahoj moc pěkná povídka :) Zajdi na můj blog :)

2 Sněhulák Sněhulák | 8. prosince 2014 v 20:10 | Reagovat

http://aworldwhereeverythingis.blog.cz/

3 mavies mavies | 10. prosince 2014 v 18:28 | Reagovat

cau mas skvely povidky moc se mi libijou a doufam ze budou dalsi

4 Siti Siti | E-mail | Web | 11. prosince 2014 v 15:31 | Reagovat

[3]:určitě budou!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama