
Jsem sama se sebou. Doma. Jen sama se sebou sedím u počítače a píšu. Pořád sama se sebou. Ale když píšu a píšu, tak si říkám: ,,Nejsi tu sama.." Ale co když ano? Co když člověk potřebuje být sám se sebou, aby vše pochopil? Co když člověk prostě musí být na něco sám? Myslím, že Bůh měl dobrý důvod snést na zem nenávist, odpor ..apod. Každý na tomto světě má úkol. Svůj úkol, který ne každý pochopí. Každý přece musí mít nějáký úkol, ne? Já myslím, že ano.
Ale zpět k tématu: Jsem sama se sebou, ale když to tak píšu, tak... Já nevím, možná že člověk není sám, ikdyž si myslí, že jo. Přece každý musí mít spřízněnou duši, která na něj myslí, ikdyž se ještě neznájí. No znáte to: Někdo, koho ještě možná neznáš, právě teď přemýšlí, jaké by to asi bylo, kdyby potkal někoho, jako jsi ty!
Sama se sebou. Je to zvláštní věta, nemyslíte? Ale oká, beru to.
Sama se sebou? Vážně? A co když ne? Je to tak? Takové otázky se mi honí hlavou sem a tam pořád. Jsem opravdu sama? Není tu někdo semnou? A co když ano? Je to možné? Další otázky bez odpovědí.
Nevím proč, ale zdá se mi, že čím blíž jsou Vánoce, tím blíž je i něco jiného. Ale to je pouze moje úvaha.
************************************************************************************************************************************************************************************
Co dalšího vás zajímá? Pokud máte taky nějáké podobné otázky nebo váš třeba napadlo nějáké dobré téma, o kterém bych mohla napsat-klidně mi ho napište do komentářů, budu jen ráda. Tohle je pouze moje úvaha-takže to prosím neberte moc vážně, protože je to výmol z hlavy třináctileté holky. Někdo si řekne-to je kravina, ale je to tak. Jen a jen má úvaha a další díl pohledu na svět. Děkuju moc za každý komentář.
S láskou
Siti
